„Firemní procesy a požadavky trhů“ byl podtitul první mezinárodní elektronické konference pro vědu, výzkum a praxi – MEK 2010 (www.mek.e-con.cz), která se konala 17.-23. května 2010.
Tato konference spolu dubnovou konferencí OPEN BUSINESS 2.0 (www.openbusiness.e-con.cz) otevřela všem zájemcům o firemní procesy možnost zprostředkované výměny aktuálních vědeckých a výzkumných poznatků. Již vstupní příspěvky souběžně zdůrazňovaly potřeby inovačních procesů. Hojně se tak ozývalo, že inovace jsou právě tou cestou, kterou je třeba se vydat pro překonání recese. Toto obecné zjištění však samo o sobě nemá potřebnou váhu – na uvedený fakt naráží i ředitel finského veřejného fondu pro inovace S. M. Kosinem: „Přístup Evropské unie k vědě, výzkumu a inovacím je zastaralý.“
Navyšování výdajů je podle něj sice důležité, ale samo o sobě nestačí. Z hlediska konkurenceschopnosti je důležité, aby k inovacím produktů a služeb docházelo ve spolupráci s uživateli. Tyto požadavky se pak nesly celým průběhem konference napříč všemi sekcemi zaměřenými na taková témata, jakými byla inovační politika firem, crowdsourcing, duševní vlastnictví, otevřená inovace nebo i běžná podniková ekonomika či marketing. Pro výčet všech zásadních zjištění by zde nebylo jistě prostoru. Pohlédněme však na vybrané téma, které se setkalo snad s nejvyšší odezvou (možná i v důsledku právě probíhajícího politického soupeření a připravovaných parlamentních voleb 2010). Vše vyprovokoval nenápadný příspěvek diskuse, kterému by bylo možné dát podtitul „Daňové ráje a daňová pekla“. Podívejme se blíže na možná jednu z nejpodstatnějších okolností podnikatelského soupeření – otázku daňového zatížení.
Obecně známý fakt, že se každý podnikatel snaží maximalizovat svůj zisk, se promítá i do stylu jeho uvažování. Pohled nejedné firmy na vlastní výkonnost je mnohdy těžce testován právě v době výpočtu své daňové povinnosti. Existují-li daňová pekla, nelze se divit, že jim silný protipól dělají ony často diskutované daňové ráje. A ne nevýznamný; vždyť zájem českých firem o daňové ráje v minulém roce vzrostl o rekordních 24 % a dosáhl tak svého mnohaletého maxima! Proč vlastně samotná existence daňových rájů vyvolává takové emoce – záporné i kladné? Právně dokonalou definici daňového ráje v zákoně nehledejte. Obecně se jedná o místo, které nabízí nejen výhodné daňové podmínky, ale též není ani přehnaně aktivní v pomoci jiným zemím s vymáháním jejich daní. Holandsko, Lucembursko, Monako, Lichtenštejnsko. Ano, i toto jsou nepříliš vzdálené daňově zajímavé destinace. Již více než 11 tisíc českých firem (přes 3 % firem působících u nás) má svého vlastníka právě zde.
Pojďme o něco dále; Kypr, Malta nebo neznámý i známý americký Delaware. Zde naleznete ostrůvky daňových svobod a rájů bezejmenných! Business vztahující se k daňovým rájům je veliký. A to nejen pro holdingy nadnárodních firem, které tu mají papírové sídlo, ale také pro společnosti, které vám téměř jen přes telefon ochotně zřídí vše potřebné pro hladké založení firmy s novým sídlem! Zajistí adresu, telefon, formality. Někde se podnikání v této branži posunulo až do stavu, v němž vám zprostředkovatelé po domluvě zajistí „profesionální rejstříkáře“, kteří nahradí veřejně dohledatelné pozice budoucí firmy. Své místo si offshore centra v globální ekonomice jistě našla. Globalizace umožňuje nejen rychlejší přesun práce, jako základního výrobního činitele, ale také kapitálu, který preferuje právě ty země, které mu nabízejí lepší podmínky. Snaha jednotlivých států přilákat co největší množství investic do své země, tak v konečném důsledku vede ke vzniku daňové konkurence. Prostor pro rozvoj daňové optimalizace se tím jasně otevírá.
Kapitál si vlastně sám o sobě dávno všimnul daňově výhodných destinací a zavítal do zemí se zvýhodněným daňovým režimem nebo přímo do čistých daňových rájů. Výsledek? Již dříve bychom vlastníky firem jako RWE Transgas, Vodafone, Česká pojišťovna, Pražské služby, Plzeňský Prazdroj a mnohých jiných mohli nalézt právě zde. Stát přichází díky odchodu firem o příjmy do státního rozpočtu. O kolik se přišlo tím, že několik tisíc firem sídlí v daňových rájích, nelze přesně vyčíslit.
Výše daňové zátěže ovlivňuje však nejen vlastní příjem státního rozpočtu, ale také faktické množství zdaněné „komodity“. Politici tento vztah u spotřebních daní aplikovaných na tabák či pohonné hmoty, jasně znají a dobře jej, využívají, když se jim hodí. Na tento vztah se jaksi u zdanění kapitálu ve formě daní z příjmů často zapomíná. Nezbývá, než se jen dívat jak tento kapitál, který je klíčem k růstu, odplouvá. Místo jeho zakotvení nebude zřejmě tak těžce odhadnutelné. Změna sídla firmy a s ní související odliv kapitálu není špatnou vizitkou podnikatele ale především státu. Nejedná se totiž jen o samotnou výši daňového zatížení, ale také o ochranu investic a obavu před laxním přístupem státních institucí v případech, kdy se firma dostane do konfliktu se svými obchodními partnery, která dohání podnikatele k tomuto kroku. Postavení českého a zahraničního podniku v případě sporů je z pohledu např. Holandska se svojí hustou sítí smluv o ochraně investic, zcela evidentně odlišné. Podoba byrokracie u nás pak jen dovrší stav, v němž se čeští podnikatelé brání tím, že založí své sídlo v zahraničí. Nelze se jim nedivit.
Mizivá možnost získat věrohodné informace o vlastnických vztazích firmy souběžně nahrává u offshore center spekulacím. Proč by podnikatel chtěl tajit svou firmu a její vlastníky? Důvodů může být hned několik. Od vyhýbání se přehnaně aktivním novinářům až po snahu vyvarovat se pozornosti policejních orgánů. Ano, i mnohdy podezřelé aktivity se váží k daňovým rájům. Daňové ráje jsou častěji v hledáčku menších firem a podnikatelů, kdežto zemí se zvýhodněným daňovým režimem je využíváno velkými nadnárodními firmami, které takto jen pracují s nástrojem standardního daňového plánování. Při porovnání míry zdanění, požadavku na základní kapitál či transparentnost účetnictví a možnosti aplikace smluv o zamezení dvojího zdanění (podle direktivy EU upravující vztah mateřské a dceřiné společnosti se na dividendy placené společnostmi z různých členských států nevztahuje srážková daň) je už pak jen na vlastním podnikateli, zda se rozhodne pro krok tímto směrem. Daňové ráje vlastně jen podporují a stimulují reformy a snižování daní kdekoli na světě. Souběžně zamezují dvojímu zdanění investic (i úspor). Daňový ráj není synonymem pro daňový podvod. Daňové ráje prošly dlouholetým vývojem a některá offshore centra začala přijímat právní předpisy omezující možnosti zneužití diskrétnosti offshore zemí pro nezákonné účely.
Vydá-li se Česká republika cestou skutečné (!) daňové reformy, která alespoň v základních parametrech nebude nemotivující pro podnikatele, nedojde sice k překotnému návratu firem, alespoň základní podmínky se však relativně srovnají. Jednodušeji se totiž pro odchod (nebo příchod) rozhodne masa daňových poplatníků nebo několik úspěšných jednotlivců, kteří do státního rozpočtu přinášejí nemalý obnos? Vlády, které uvalují vysoké daně, chápou, že jejich soupeř v podobě daňové konkurence představuje pro přerozdělovací politiku velkou hrozbu! Tím, kdo trpí existencí daňových rájů, jsou třetí osoby, tedy obyvatelé států, ze kterých byla firma přesunuta. Jakýkoli konkurenční stav však přináší spíše pozitiva. Zůstává otázkou, zda daňové ráje likvidovat skrze evropské instituce, nebo jim dělat dobrého konkurenta!
Tato zjištění nejsou ničím novým. Z pohledu jednotlivých firemních procesů přinášejí jasné poselství směřující k efektivitě a právě na ní se shodli všichni účastníci konference. Doufejme, že i na dalších ročnících bude výstup tak jednoduše identifikovatelný a popsatelný. Již nyní se připravují druhé dva ročníky obou konferencí. Kéž by i ony dokázaly vyvolat obdobnou bouřlivou diskusi, jíž jsme byli letos právě svědky! Povaha obou konferencí přilákala k aktivní diskusi účastníky jak z České a Slovenské republiky, tak i z Polska, Finska a Německa a prokázala, že elektronizace do té doby běžně pořádaných vědeckých a odborných konferencí je možná.
Daňové ráje a daňová pekla – diskuse na konferenci MEK 2010
